Za každým úspěchem v automobilové soutěži stojí kromě výkonu soutěžní posádky i precizní práce realizačního týmu. Pokud se vydá do dalekého Mexika soukromý tým ze Střední Evropy, má na rozdíl od místních matadorů, plně se soustředících na vlastní závod, o pár starostí navíc. Lze bez uzardění říci, že účinkování na Carreře Panamerianě je logisticky a organizačně jedním z nejtěžších projektů v českém rallysportu. Každý člen týmu i týmové vozidlo mají v Mexiku své specifické úkoly – jejich činnost musí s ostatními do sebe zapadat, přesto si musejí žít vlastním životem.
Když vyrážejí do Jižní Ameriky účastníci bájného Dakaru, splní si hlavní část svého logistického předstartovního úkonu už před odjezdem vozidel do přístavu Le Havre, odkud je technika přepravována přes moře. Všechno je na odjezd připraveno, doprovodné kamiony i karavany jsou naložené, všechny věci mají své místo. Na jihoamerickém kontinentu je posádky najdou naložené takové, jaké je v Evropě opustily.
Ne tak, pokud startujete na Carreře. Tady vás čeká balení hned několikanásobné. Zatímco v loňském ročníku putoval veškerý náklad za moře ve dvou čtyřicetistopých kontejnerech, vcelku pohodlně uložen (v jednom jelo Subaru a Porsche, ve druhém BMW a bedny s náhradními díly), letos jede tým se dvěma soutěžními vozy a vzal si za úkol odvezení celého nákladu v kontejneru jednom. Poté, co se za sebe poskládalo Subaru a BMW, mnoho místa nezbylo. K využití tak byl každý litr celkového prostoru. Náklad musel být v kontejneru zafixován, aby jeho případné uvolnění připřepravě nepoškodilo cenné závodní speciály. Pokud máte dojem, že jste s logistickou přípravou u konce, pak jste na omylu. Je to pouze začátek.
Když počátkem září opustil kontejner republiku na dalekou cestu do přístavu Veracruz, zdálo by se, že si celý tým může konečně oddechnout, ale i zde byl opak pravdou. Vojta Štajf i Petr Kačírek dál praktikují svůj běžný závodnický program, ve Vojtově případě navíc umocněný účastí v soutěži mistrovství Evropy na dalekém Kypru. V mezidobí probíhala administrativní, organizační a marketingová příprava, na kterou v době balení nebyl čas. Letenky, hotely a pojištění (za které letos děkujeme pojišťovně Kooperativa) musely ovšem už být zajištěny delší dobu dopředu.
Když se tým vydal slavnostně za moře, stojí kontejner s cenným nákladem už nachystaný a proclený v přístavu Veracruz. Každá jednotlivá položka v bednách (mimochodem, kvalitní a mimořádně odolné boxy pro uložení dílů a nářadí i letos dodala firma Caseliner) musí být zaznamenána v celním prohlášení a zároveň budou i v celním prohlášení při vývozu na cestě ze země. Obsah kontejneru projde rukama celníků, kteří jej po kontrole uloží zpět. Na kvalitu zajištění celého obsahu v kontejneru při další manipulaci se ovšem spoléhat příliš nelze, a tak i pro poškození vozidel při přepravě nás Kooperativa letos mimořádně pojistila.
Po příletu do Mexika se věci dávají do pohybu. Celý tým se totiž po Mexiku pohybuje pronajatými vozidly, žádná jiná nejsou k dispozici. I letos nám je dodává firma VP Garage Victora Pereze. Vloni postupně navážela vozidla až před hotel, letos se celý tým vydal ve čtyři hodiny ráno pro auta do centrálního skladu. Čím v Mexiku jezdíme? Hlavní servisní zázemí obstarává dvojice obřích náklaďáků Ford F-350 se skříňovou nástavbou a přívěsem pro závodní vozy. Tyhle mastodonty čeká po sedm soutěžních dnů zoufalý úprk od jedné servisní zóny ke druhé, v rychlostech 100-130 km/h. V každém pak sedí dvojice ospalých mechaniků, kteří dřou na soutěžních autech do noci a průměrně naspí dvě až čtyři hodiny denně. K tomu si připočtěte servisní dodávku, jídelní automobil – zkrátka pickup, který vozí jídlo, protože posádky musejí v servisních zónách také jíst a pít, posádka cateringového vozu rovněž na trase musí dokupovat jídelní zásoby a postarat se o sebe musí za všech okolností sama, včetně navigace a nalezení všech servisních zón. Zdá se to být jednoduché, ale zkoušejte to ve večerním lijáku uprostřed dvacetimilionového Mexico City..
Letos máme dále k dispozici dvojici vozů Subaru díky laskavé podpoře místního importéra této značky, na kterého udělal dojem loňský úspěch českého týmu. Jedním z nich se pohybuje novinářská posádka, kterou tvoří kameraman Tomáš Forejt a fotograf Petr Frýba. I ta si žije vlastním životem – sama si určuje, na kterých rychlostních zkouškách bude pracovat, sama se pohybuje (a že to bývá pořádný kalup – využíváme toho, že Tomáš Forejt je opravdu znamenitý řidič a od prvního by mohl závodit). Kluci vstávají ještě za tmy a po setmění také přijíždějí na hotel, kde jim začíná další směna v podobě zpracování materiálu a jeho postupného odesílání do Česka i nahrávání na webové stránky.
Zkrátka a dobře, tihle všichni se před závodech vydají z Mexico City směr Puebla a Veracruz. Vzájemná koordinace posádek je už tady velmi problematická. V obrovských proudech aut a kamionů se lze jen obtížně udržet jeden druhého, navíc se mexická metropole nachází ve výšce okolo 2500 metrů nad mořem a cestou na jih je nutné překonávat další hory. Ve vysokých nadmořských výškách auta zoufale nejedou a dostat se s rychlostí nad 100-110 km/h bývá na dálnici problém. Ani koncentrace nesmí polevit, mexická část Panamericany nabídne poměrně volný výklad pravidel ze strany místních řidičů, pobíhající lidi i zvířectvo (někdy třeba i cyklistu v protisměru), při mýtných branách se koncentrují prodavači čehokoli (třeba živých štěňat). Během 450 kilometrů se všichni musejí sejít v přístavu ve Veracruz, ať už se tam dostanou jakýmkoli způsobem, aby vyložili celý ten kontejner do všech vozidel, soutěžní speciály nakonec musejí na přívěs. Čeká nás druhá část předstartovního putování, dalších 750 kilometrů nebezpečným územím do Tuxtla Gutierrez kamsi na jih, do neprobádaných končin kdesi u hranic s Guatemalou.
Když rally odstartuje, jde si každý po svém. Mechanici jezdí jako o závod mezi servisními zónami (ty se nacházejí zpravidla na volných plochách u čerpacích stanic) a věřte, že při dodržování pravidel silničního provozu by těsné časové intervaly přejezdů nebylo možné zvládnout. Hlavně ve druhé polovině soutěže už bývá každý z mechaniků se silami na dně. Únava, nevyspalost a nutnost mimořádně rychlých přejezdů s přetíženou servisní technikou spolu obvykle nejdou moc dohromady. Logistické vozidlo většinou zabezpečuje vše, co je potřebné a kam není nutné hnát servisní techniku, třeba vyhledávání místních prádelen, kde se perou nejen propocená trička mechaniků, ale i závodní kombinézy.
Ještě rychleji se na přejezdech musí pohybovat závodní posádky – ani ony si nemohou dovolit žádné prostoje a zaváhání. Na přejezdy mají někdy stanoven rychlostní průměr okolo 90-100 km/h, a to včetně průjezdu městy přes tisíce zpomalovacích prahů (a ty mají v Mexiku minimálně dvojnásobnou výšku, než jsme zvyklí od nás), přes vesnice a města. Přísná státní i federální policie bývá k prohřeškům závodníků obvykle shovívavá. A tak jsme viděli, jak se šestisetkoňové studebakery, bojující o vítězství, přesouvají dlouhou rovinkou po sjezdu z hor i dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí – na přejezdu prosím, ne na erzetě! Ještě že v Mexico City mohou posádky využít policejního kordónu – vloni tam Vojta Štajf dojížděl s prasklým táhlem plynu, za které musel navigátor Vládík Zelinka tahat otevřeným bočním okýnkem. Jen díky tomu policejnímu kordonu dokázali uprostřed Distrito Federal dokončit etapu. Nutno také dodat, že v servisních zónách působí český tým velmi profesionálním dojmem, pokud je ovšem kde servis rozložit.
V závodě se vše podřizuje tomu, aby soutěžní posádky mohly stále pokračovat. Každé doprovodné vozidlo si žije svým vlastním životem v dobrém i zlém, ale pokud má být v určený čas na daném místě, musí svůj úkol splnit a teprve pak zbývá čas na řešení vlastních problémů. Když jsme vloni měli po dojezdu do Morelie defekt zadního kola na doprovodné dodávce Hyundai H1 a při opravě jsme ukroutili na zadním kole čtyři ze šesti šroubů (taková to byla kvalita), nezbylo nám ráno nic jiného, než jakýmkoliv způsobem, bez znalostí španělštiny, najít nějakou místní dílnu a snažit se závadu odstranit. Lokální mechanici jsou sice umounění od hlavy k patě, ale jsou šikovní, a tak jsme s půldenním zpožděním vystartovali za zbytkem týmu.
Majitel vozidel nás po obhlédnutí případu nechal v problému být – sám měl dost jiných starostí a cirkus jménem Carrera se musí valit dál.
Na konci etapy ještě musí být čas na slavnostní dojezd v centru města (plném lidí i aut, natočení rozhovorů nebo dojezdu na cílové rampě), společný přesun do hotelu a zahájení všech aktivit směřujících ke zdárnému pokračování v soutěži. A to bývají soutěžní posádky ještě ubytované v hotelích, které objednává pořadatel, zpravidla na opačném konci města, než je zbytek týmu. Pokud je třeba vzájemné koordinace nebo výměny platebních karet či jiných dokumentů, čeká vás ještě večerní pendlování sem a tam, dokud není vše vyřízeno. To ale není všechno – obvykle v nějaké místním kulturním centru se každý večer pořádá slavnost k vyhodnocení etapy. I tam posádky musejí, a tak mají místní taxikáři vždy o práci postaráno. Spát se chodí ve dvě hodiny ráno (mechanici často i později) a v sedm jste opět na nohou…
Když to vloni celé skončilo a všichni jsme si užili závěrečný ceremoniál v kongresovém centru v Durangu, nebyly už ani síly na vydatnou oslavu. Všichni šli spát nad ránem (mediální sekce musela tou dobou mít odesláno příslušné zpravodajství, a tak pracovala hluboko do noci) a dopoledne teprve vylézali z postelí. Ještě několik logistických oříšků bylo ovšem před nimi.
Tím prvním bylo shromáždění všech členů týmu i vozidel na nádvoří hotelu ke společné fotografii, kterou všichni znáte. Její pořízení bylo ve skutečnosti velkou náhodou. Až ráno při odjezdu jsme si uvědomili, že vůbec poprvé od začátku soutěže jsme se sešli všichni lidé i auta na jednom místě. Nádvoří hotelu navíc skýtalo ideální prostředí – na ulici by se všichni nedokázali do potřebného útvaru vůbec poskládat, a to ještě ten neobrovitější skříňový Ford zůstal na ulici – neprojel by totiž průjezdní branou na nádvoří. A protože Petr Frýba, kromě toho, že to je skvělý fotograf, je i velmi pečlivým aranžérem, nebyla to operace na pět minut. Po poledni už se všichni rozesadili do aut a vyráželi na tisíc kilometrů dlouhou non-stop pouť do nitra divokého Mexico City. Závodní speciály odvezli za závodníky mechanici – bez klimatizací, bez hlukové izolace, zato s nutností být ráno u hotelu v centru Mexico City a zaparkovat tam. Ve Vojtově Subaru seděl šéfmechanik Pavel Janoušek, který se po celý závod pořádně nevyspal, s Marcelou Ehlovou a aby vůbec v tom horku bez stahovacích bočních okének vydrželi, museli mechanici vymontovat zadní sklo. Ráno v půl osmé si nás v Mexico City vyzvedával člověk z agentury Czech Tourism, abychom závodní speciály v koloně vozidel (ta se musela držet pohromadě i přes všechny světelné křižovatky) převezli k vystavení v jednom z nákupních center, mechanici už umírali únavou, ale ještě v nákupním centru stihli auta vymydlit tak, že vypadala jako před startem… Pak už se polovina týmu přesunula znovu do Veracruz, kde vše pečlivě uložila do starých známých kontejnerů a odbavila je na cestu), nakonec ještě cesta zpět do Mexico City…
Ten poslední kus nám letos naštěstí odpadá. Logistická firma si pro nás přijede až do Duranga. Všechno tedy naložíme do kontejneru už tam a firma ho pro nás převezme a zajistí jeho nalodění i přepravu do Evropy. Do Mexico City už budeme moci vyrazit relativně pohodlně a v klidu…
To všechno a ještě mnohem více stojí za dobýváním mexického snu po stopách Jaroslava Juhana. Často si říkáme, která z těch částí Carrery je vlastně těžší – zda výkon na závodních zkouškách, nebo mimo ně. I soutěžní posádky totiž přiznávají, že závodění na erzetách je pro ně vlastně vysvobozením a činností, při které se dokonale koncentrují na to, co dokážou nejlépe, mezi stovkami jiných starostí, kterým při tomhle exotickém podniku musejí čelit. Jinak vše určuje neustálý nedostatek času a kupící se stres…
Praha, 13.10.2015
La Carrera Panamericana Panamericana Czech Republic Rally Team
Jiří Vintr
Tel.: 604 808 817
media@panamericanarally.cz
http://www.panamericanarally.cz