Pražský tým Duck Racing Team má za sebou jednu z nejnáročnějších, ale zároveň také nejúspěšnějších sezon ve své 23 leté historii.

Na okruzích získal Petr Kačírek titul ve sprintech a spolu s Danielem Skalickým i vytrvalostní titul v Mezinárodním mistrovství ČR ve třídě do 3500 cm3, ke kterým dokázali se svými modrými BMW přidat také vítězství v FIA zóně střední Evropy a v ESET V4 Cupu.

V automobilových soutěžích z toho bylo pěkné třetí místo ve sprintrally pro Lumíra Firlu a v závěru sezóny se tým velmi úspěšně zúčastnil premiérově mexické soutěže La Carrera Panamericana.

Dík za celou sezonu patří hlavně všem našim partnerům, okruhovým, rallyovým a nově i těm ,,mexickým,,. Věříme, že si s námi letošní motosport užili, byli spokojeni a těšíme se na spolupráci v příštím roce.

Okruhové putování začalo na konci dubna na maďarském Hungaroringu, odkud přivezli jezdci týmu Duck Racing hned 4 poháry, což byl pouze začátek laviny skvělých výsledků, která se zastavila až při posledním klání okruhového MMČR v Brně.

Petr Kačírek však přiznává, že ho nejvíce potěšil sprintový titul v MMČR, který získal vůbec poprvé: „Letošní závody ve sprintech mě opravdu bavily. Sešla se dobrá konkurence, každý závod jsem do toho musel dát všechno, pořád pracovat na autě, testovat, někdy jet hlavou, někdy jak se říká,, jít do auta,, ale tak to má být. Prostě se to sešlo a zároveň jsem zúročil dvacetileté zkušenosti na okruzích. Ve vytrvalostních závodech jsme měli s Danem trochu snadnější úlohu. Naše auto bylo nejlépe připravené a nejrychlejší, chtělo to jen spolehlivost a rutinu. Pro Dana to znamená hattrick, tedy 3. titul v řadě, což se dlouho nikomu nepovedlo. Svědčí to samozřejmě o dobré práci mých mechaniků Fandy, Martyho a Milana, jim patří především dík za oba tituly.“

V automobilových soutěžích pak Petr Kačírek strávil již svou pátou sezonu. Oproti minulým rokům se však pražský pilot dostal do rallyového speciálu pouze čtyřikrát. Větší počet závodů nepřipadal v úvahu kvůli boji o tituly na okruzích a také kvůli mexickému dobrodružství v podobě soutěže La Carrera Panamericana. Navíc několik soutěží ve spritovém mistrovství bylo zrušeno.

„ Soutěže jsou skvělé a krásné, je to opravdu vrchol řízení, koncentrace, kreativity, týmové spolupráce, psychického a fyzického vypětí… Ale pokud chce jezdec výsledky, musí tomu dát všechno. Neustále testovat, sedět v autě každý týden, zdokonalovat rozpis a jet co nejvíce závodů. V mém případě to bylo letos tak, že jsem si mezi okruhy a přípravou Mexica odskočil na den do rally a pak zase měsíc nic. Ano, je to zpestření a adrenalin, ale nemůžu očekávat nic extra. Na boj o titul v soutěžích je v našem týmu ,,mladý Firlík,,“.

Lumír Firla ml. tak strávil vůbec první kompletní sezonu v rally s týmem Duck Racing, když jej navigoval Zdeněk Jůrka. Firla, který se v rally pohybuje již od roku 2004, prakticky po celou sezonu bojoval o mistrovský titul ve třídě 3, kde dokázal, že mu rychlost a zkušenosti rozhodně nechybí. Orlovský jezdec se však po tuhém boji se svými soupeři musel spokojit „až“ se třetím místem v hodnocení své třídy. Ale jak sám Firla říká, někdy pro úspěch děláte vše a nepodaří se vyhrát, někdy se tomu věnujete ne zcela naplno a ono to vyjde. Letos platí varianta první…

Největší dobrodružství letošní sezony však zažili lidé z týmu Duck Racing na legendární mexické soutěži La Carrera Panamericana v samotném závěru sezóny. 21 dní na cestách, 7 dní v závodním autě, 3300km přejezdů a rychlostních zkoušek a nespočetně zážitků. Petr Kačírek sice nakonec nedosáhl na vysněné pódiové umístění, ale 4. místo ve třídě z 18-ti startujících a 15. místo absolutně, je s odstupem času velký úspěch. Ostatně atmosféra tohoto jedinečného podniku dostala všechny členy týmu natolik, že se již nyní střádají plány pro příští ročník.

„Bylo to opravdu něco neskutečného. Každému závodníkovi bych to přál zažít. Absolvovat a dojet do cíle takového závodu znamená kromě sportovního zážitku i poznání sama sebe a všech lidí v týmu. (Pro další ročník důležitá věc… ). Pro představu: během sedmi dnů závodu se posádka vyspí tak 4 hodiny denně, mechanici vůbec, každý den cca 600 km, z toho 120 km rychlostních zkoušek. Buď je vedro a vlhko nebo jedete v pralesním lijáku. To vše ve výšce od 2 do 3 tisíc metrů. To, že náš tým dokázal hned při 1. startu dojet se všemi třemi auty do cíle a všichni jsme se vrátili živí a relativně zdraví, považuji za malý zázrak.“

„To že jsme uspěli i výsledkově už bylo prezentováno v mediích, ale v mysli nás všech jsou hlavně atmosféra a zážitky které jsme prožili. Třeba přejezdy mezi erzetami jsou tak časově našponované, že opravdu platí: ,,Na rychlostní zkoušce si odpočineš, bojovat musíš na přejezdech v místním provozu…,,. Nebo, že na přejezdech je v každé vesnici 10 vysokých zpomalovacích hupů, na kterých nízký závoďák zůstane ,,sedět,,. Nezbývá tedy než přes tyto hupy jezdit rychle a skákat je… Nebo když naši mechanici v noci zabloudili v nějakém městě, v jedné slepé ulici strhli náklaďákem elektrické vedení a místnímu bossovi zhasla televize. Kdyby neujeli, tak je místní ukamenovali.“

„Těch zážitků jsou desítky a celý náš tým si je bude po celý rok vyprávět a bavit se jimi. Vždyť proto člověk překonává takové výzvy, aby měl vzpomínky a zážitky. Poháry ve vitrínách jsou jen proto, aby mu to připomněly.“

„Když jsem u toho týmu, já jako jezdec jsem se krásně svezl a díky spolujezdci Jardovi Jugasovi jsme se ani jednou v Mexicu neztratili, i když nám hned první den vypověděl službu tripmaster a už nenaskočil… Ale absolutní dík patří lidem kolem mého auta. Pavel Janoušek s Honzou Kubíčkem mi postavili bavoráka, ze kterého v jeho prvním a tak náročném závodě neupadlo vůbec nic a vše fungovalo. Fanda Pulkrábek postavil v dílně motor, který dostal v mexických horách ve 3 tisících metrech strašně zabrat, ale vydržel a dovez mě až do cíle. Během závodu moji mechanici Milan Pálek a Fanda Adámek, ale i Pavel vůbec nespali a doháněli spánek přes den při přejezdech, někdy i za volantem náklaďáku… To že jsme měli kde bydlet a co jíst, je zásluha mého bráchy Jirky a Marcely Ehlové, známé to spolujezdkyně. Ještě že Petr Frýba vše nafotil a celý rok se můžeme kochat krásnými obrázky. Prostě všem členům našeho týmu patří opravdový dík, každý si sáhnul na dno svých sil, ale přežili jsme a vrátíme se tam příští rok.“

„Nakonec jsem si nechal toho, kdo to celý vymyslel, a sice Vojta Štajf. Během roku příprav jsem mu v návalu práce a starostí několikrát řekl, že až ho zase napadne nějaká podobná akce, ať zapomene moje číslo a nevolá mi. S odstupem času jsem samozřejmě rád, že jsme do toho šli a vše společně zvládli.“